Flossenbürg se postupně stává dělnickou obcí. Zároveň v něm okolní svět objeví výletní cíl. Po nástup nacistů k moci sehrají žula a hrad v dalších osudech Flossenbürgu zásadní roli.

Kamenická práce formuje zdejší sociální poměry, kulturu a sebepojetí místních obyvatel.

Výletníci si Flossenbürg spojují se zříceninou středověkého hradu, která stále více přitahuje i skupinky nacionalisticky a národovecky smýšlejících návštěvníků. V jejich očích se ruina poblíž hranic stává obrannou baštou proti slovanským národům.

V souvislosti s nacistickými státními programy výstavby výrazně stoupne poptávka po žule. Moc v rukou nacionálních socialistů proto vítají stejně tak majitelé lomů jako dělníci.

Ve svých vlastních hospodářských podnicích hodlá SS vězně cíleně vykořisťovat při produkci stavebního materiálu. Za tímto účelem zakládá nové tábory, v nichž zavírá stále více lidí.

V letech 1936/37 se začínají stavět nové koncentrační tábory. Vznikají tábory Sachsenhausen a Buchenwald. Při volbě nových míst hrají stále větší roli hospodářské zájmy SS. Flossenbürg je zajímavý velkými zásobami žuly.

Rozhodnutí o nové lokalitě padne v březnu 1938. Koncem dubna na místo přijíždějí první hlídky SS. 3. května na staveniště dorazí první transport se stovkou vězňů z koncentračního tábora Dachau. Koncem roku je v lágru už 1.500 vězňů.

Dva roky po vzniku tábora stojí jeho ústřední budovy. Deutsche Erd- und Steinwerke (DESt), podnik řizený SS, vězně bezohledně vykořisťuje při těžbě žuly. Za dobu dosavadní existence tábora už jich zemřelo více než tři sta.

Prvními vězni ve Flossenbürgu jsou Němci – oběti zatýkacích akci zaměřenych proti takzvaným »kriminálníkům« a »asociálům«.

Koncem roku 1938 k nim přibudou první političtí vězni. Po začátku války sem zavírají osoby ze všech obsazených zemí Evropy. V roce 1940 je registrován prvni židovský vězeň.

První fáze výstavby tábora v podstatě skončila, lom pracuje. V táboře žije přes 2.600 vězňů, počet úmrtí stoupá. SS zřizuje vlastní lágrové krematorium.

SS v táboře nastoluje systematický teror a násilí. Politických, sociálních a kulturních protikladů mezi vězni se snaží využívat ve vlastní prospěch.

Mezi roky 1938 a 1945 bylo v koncentračním táboře Flossenbürg a jeho pobočkách vězněno zhruba 84.000 mužů a 16.000 žen z více než 30 zemí.

Každý z nich musel nosit vězeňský oděv opatřený číslem a barevným trojúhelníkem.

Během války se životní podmínky vězňů drasticky zhoršují. Počet nemocných a mrtvých nepřetržitě roste. Šance na přežití stále víc závisí na vězňově pracovní schopnosti. Koncem roku 1943 do Flossenbürgu dorazí velké transporty. Hlavní tábor je přeplněný. Řadu vězněných přeloží do satelitních táborů. Většina vězňů se vyrovnává se zásadní otázkou: »Jak přežiji následující den?«

Pracovní den v lomu trvá dvanáct hodin s jedinou krátkou přestávkou, kdy se vydává řídká polévka. SS-mani nutí vězně vláčet kameny celé hodiny dokola.

Tyto trestní akce přežije jen málokdo. Když práce skončí, musejí vězni odnést mrtvé zpátky do tábora. Táborový kamenolom představuje největší hospodařský závod Flossenbürgu.

V polovině roku 1939 tu denně pracuje zhruba 850 vězňů, do roku 1942 jejich počet vystoupá téměř na 2.000. DESt zaměstnává na 60 civilních pracovníků, zaměstnanců správy, kameníků, řidičů a učňů. Řada z nich je s vězni v pravidelném styku.

Říšský vůdce SS Heinrich Himmler vybudoval z SS ucelenou organizaci, jejíž úkoly sahaly od osídlovací politiky až k »potíraní nepřítele« a systematickému vyvražďování příslušníků takzvaných »méněcenných ras«. SS navíc disponovala vlastními hospodářskými podniky.

V koncentračním táboře se příslušníci SS-Totenkopf dělí na komandanturu a strážní prapory. V čele tábora stojí velitel. Ten spolu s podřízenými útvary rozhoduje o osudu vězňů.

Mužstva SS zabezpečují dozor nad vězni.

Ve velícím štábu koncentračního tábora Flossenbürg pracuje asi 90 příslušníků SS. Strážní jednotky tvoří na jaře 1940 zhruba 300 mužů. S výstavbou pobočných táborů vzroste jejich počet asi na 2.500 mužů a 500 žen v roce 1945. Po začátku války odchází řada mladších přislušníků SS na frontu. Vedení SS proto do koncentračních táborů nasazuje starší muže, vojáky luftwaffe, příslušníky jiných národů a ženy.

Většinu SS-manů stihl po válce za zločiny ve Flossenbürgu jen nepatrný trest.

Okolní podniky, úřadovny i soukromé osoby žádají od roku 1940 na velitelství Flossenbürgu vězně. Ti pak po určitou dobu pod dozorem vykonávají zemědělské a řemeslné práce.

Od roku 1942 se německé vedení připravuje na dlouhou válku. V únoru 1942 zakládá velení SS Hlavní úřad pro hospodářství a správu (Wirtschafts-Verwaltungshauptamt, WVHA). Tento centrální úřad má zajistit, aby vězni pracovali už jen pro zbrojní průmysl. Řada firem přesunuje svou výrobu do koncentračních táborů. Roku 1943 také Flossenbürg přechází na zbrojní výrobu. V prostorách lomu musejí vězni vyrábět a montovat díly pro stíhací letoun Me 109.

Koncem války pracuje pro Messerschmitt přes 5.000 vězňů. Vlastní práce v lomu takřka ustanou.

Tou dobou představují vězňové koncentračních táborů poslední použitelnou zálohu zbrojního průmyslu. Permanentní přeplněnost neustále zhoršuje podmínky v táboře. Koncem roku 1943 měl Flossenbürg přes 3.300 vězňů, o rok později už jejich počet přesáhl 8.000. 28. února 1945 je ve Flossenbürgu internováno 14.824 lidí.

V důsledku likvidace koncentračních táborů v Osvětimi, Groß-Rosenu a Plaszowě jsou do Flossenbürgu poprvé od roku 1942 zavlečeny tisíce židovských vězňů. Po neúspěšném varšavském povstání k nim přibude přes 3.000 Poláků.

Nově příchozí jsou ve Flossenbürgu umístěni na karanténní bloky. V každém z nich přebývá až 1.500 osob. Kdo je přidělen k pracovnímu komandu, musí ve Flossenbürgu pracovat pro Messerschmitt nebo v jednom z řady nově zřízených pobočných táborů. Práce neschopné posílají příslušníci SS do bloků pro umírající (č. 22 a 23). Nemoci, hlad a vysílení vedou od zimy 1944 k prudkému nárůstu mrtvých. V žádném období existence tábora nezemřelo tolik vězňů jako za poslední rok války.

23. dubna dorazí do koncentračního tábora Flossenbürg jednotky americké armády. Najdou tu 1.500 těžce nemocných lidí. Většina vězňů je tou dobou na jednom z pochodů smrti. Poslední z nich osvobodí spojenecké jednotky až 8. května.

Kromě tisíců vězňů z táborů Groß-Rosen a Buchenwald, které vyklidili nedávno předtím, odvlečou příslušníci SS do Flossenbürgu i »zvláštní vězně«. Některé z nich záměrně zavraždí, mezi nimi i faráře Dietricha Bonhoeffera.

Než se SS z tábora stáhne, zahlazuje stopy svého vraždění. Od poloviny dubna »evakuuje« z hlavního tábora i jeho poboček přes 40.000 vězňů. Mnohadenní zmatené pěší pochody či transporty v otevřených nakladních vagónech míří na jih. SS nechce, aby se vězni dostali do rukou Spojenců. Čast strážných se vytratí, jiní záměrně usmrcují celé skupiny vězňů. Po cestě zůstává nesčetně mrtvých. Řada vězňů umírá ještě po osvobození na vysílení a nemoci.